Koho zavoláte? Hanu! (část 1/?)

10. listopadu 2017 v 2:43 | R. R |  Psaní
Konec budu nejspíš přepisovat. Já vím, že všechny ty svátky s duchama už uběhly, ale tohle jsem psala na konci prázdnin a napadlo mě, že by se to sem mohlo hodit. Aspoň něco nového, ne? Ne?



"Ne, Hano, duchové skutečně neexistují," potvrdila Danielle.

"Ale kouzla a bohové ano."

"Jo."

"Tak proč by neexistovali duchové?"

"Kdyby duchové existovali, nemyslíš, že by už dávno byly důkazy?"

xx

Hana se pro sebe vítězoslavně usmála.

"Proč nekřičíš?" zeptala se ta hnijící a levitující věc.

"Měla bych? Chci říct, klidně křičet budu," Hana zkřížila ruce na prsou, stála tam nahá ve vaně.

"Ty se mě opravdu nebojíš?" zeptala se ta věc znovu a pozvedla svoje neexistující obočí.

"Děláš si legraci? Ne. Ta krev je teda na nic, ale to by se dalo smýt, ne?"

"Er, asi jo. Ale teď vážně, proč se mě nebojíš?"

Hana se natáhla pro ručník na vlasy. "Vždycky mi přišlo, že kdyby se lidi v horrorech chovali k duchům slušně namísto toho, aby ječeli strachy, tak by to přežili. Totiž, kdyby na mě někdo ječel a bál se mě, asi bych ho pak taky chtěla protáhnout kovovou tyčí. Proč se místo toho třeba nezeptají na to, jaké hry ten duch hraje? Nebo hrál. Nevím, jestli mají v posmrtným životě počítače a konzole," vysvětlila věčně.

"To dává smysl," podrbala se ta věc pod bradou. Odpadl z ní kus masa. "Sakra."

Hana na něj chvíli civěla. "To si uklidíš, že jo?"

"Jo," mít tváře, začervenala by se. "A tobě ani nevadí, že jsem tě vyrušila během sprchy?"

"Ani ne. Lidi mi kvůli tomu říkají, že jsem divná. Že nerespektuju cizí soukromí nebo tak."

"To znám," povzdechla si. "Já jsem Ana s jedním N."

"Já jsem Hana, taky s jedním N. Promiň, ale až do teď jsem tě v hlavě nazývala věcí. Celkem hnusný, co?"

"Páni, to je celkem hnusný."

"Já vím, proto se ti s tím přiznávám. Jenže tys mi zase zaprasila podlahu. Podáš mi tamten ručník?"

"Jasně."

Chvíli na sebe zíraly. Uběhla minuta. Pak další.

"Proč sis ten ručník ještě nevzala?"

"Je od krve, tak čekám až uschnu na vzduchu."

"Aha, tak to promiň."

"Však o nic nejde, to se stane. Hele, když si vlastně duch, ta krev pak asi zmizí, ne? Trochu jako nějakej divnej přelud. Třeba si tu povídám sama pro sebe."

"Nevím, jestli jsem duch. Jsem připoutaná k tomuhle domu, ale nikdy jsem neviděla nic jiného," Ana se zamyšleně podívala do prázdna. Doopravdy se snažila necivět na Hanu. "A navíc, já myslela, že duchové neexistují."

Aha. "Aha," Hana praštila hlavou do sušáku na ručníky. Koupelnou se rozlehla kovová rána.

Ana se nervózně rozhlédla. Spatřila svůj odraz v zrcadle. Raději se soustředila na Hanu.

"Třeba je to nějaká kletba," navrhla konejšivě, "abych působila jako rozpadající se duch."

Z výrazu zklamání na Hanině tváři byla celá nesvá. Takhle lidé normálně nereagují.

"Třeba. A nepotřebuješ se někomu pomstít?"

"Ne."

"Najít svého vraha?"

"On mě někdo zavraždil?"

"Najít své ostatky, které byly nemotorně zahrabány za domem?"

"Já mám ostatky? Ty o něčem víš?"

"Tak asi ne," Hana svěsila ramena. "Kdybys však chtěla, můžu je zkusit najít."

"Ne, opravdu nechci. Díky."

"Jak myslíš, ale kdybys chtěla někoho zavraždit, mohla bych…"

"Ne, Hano, to je fakt dobrý."

"A opravdu nechceš…"

"Ne!"

"Dobře, dobře. Fajn. Jasně. Chápu. Jak chceš."

Hana si natáhla spodní prádlo a povzdechla si. Vypadalo to, jakoby nad něčím zuřivě uvažovala. Znovu si povzdechla. "Tohle je naprd, víš o tom?"

"Ne," odpověděla Ana upřímně.

"A děsíš ty aspoň lidi?" Haně to nedalo.

"Jo. Čas od času. Je to tady moje jediná zábava."

"Čas od času? Já své přátele děsím denně! Tak to jsi teda strašidlo na baterky, ti povídám."

Ana pokrčila rameny. Nemělo smysl se s ní o tom hádat. Chvíli si nervózně pohrávala s ručníkem v rukou, ale neměla na nich žádnou kůži nebo maso. Necítila jeho povrch. Rozčilovalo jí to.

"Hano, nemáš rukavice?"

Ticho. Hana hladila v rukou sprchovou hlavici. Ana sledovala její pohyby a v hlavě se jí rojily nejrůznější fantazie. Tak například, co by se stalo, kdyby tou hadicí vystříkla?

"Ano, tohle se ti líbit nebude." Ana na ni jen mrknula. Nebyla si jistá proč.

Už chtěla protestovat, když v tom ji zasáhla vlna vody. Nejdřív si myslela, že prošla skrz ni, ale všichni červi a krev odtekli do kouta místnosti.

"To nebylo fajn." Ne, to není fajn, začala Ana panikařit.

"Nebylo fajn? Vypadáš teď sice trochu víc jako kostlivec, ale nejsi celá od krve. Člověk potřebuje změnu vizáže jednou za čas!" Han se zasmála a hodila po ní zbytek svého oblečení. "Převleč se, pokud máš jak."

xx

V Hanině oblečení vypadala Ana komicky. Vyselo na ní už jenom z principu. "Vypadám jako věšák." Mít kostlivce ve skříni zničehonic dostalo zcela nový rozměr.

"Ale ty barvy ti jdou ke, uh," Hana se na chvíli zamyslela, "k odstínu kostí? A zbytku. Taková popelavá šedá, však víš."

Ana protočila oči.

"Vůči zbytku těla máš překvapivě zachovalý obličej. Skoro lidský, možná jenom trošku moc rozsápaný. A jak to, že máš vůbec ještě vlasy? Chci znát tvoje tajemství. Můžu ti je rozčesat?"

Han a nehodlala být z ticha. Teď když měla před sebou ducha neducha, se nehodlala vzdát bez boje. Její cíl byl jasný: ukázat Anu svým přátelům v tom nejlepším možném světle. A možná je vyvarovat infarktu. Ale to bylo vedlejší. Ještě ani nezjistila, zda nemá pokročilé halucinace.

S hrůzou si uvědomila, že to bude muset na někom otestovat.

"Poslouchej," řekla, zatímco sčesávala její černé vlasy do drdolu, "budu tě muset představit svým přátelům."

"Muset?"

"Jo."

"Proč?"

"Oni jsou ti schopní pomoct lépe," zalhala, ačkoliv na tom bylo asi něco pravdy.

"Tak jo."

"A pak se můžeme jít dívat na televizi, jestli chceš."

"Tak jo."

Když vyšly z koupelny, Hana tak trochu čekala, že se Ana rozplyne. Nerozplynula se, naopak za ní dál nervózně levitovala jako temný stín a držela ji za rameno. Nevinnému kolemjdoucímu by to připadalo jako pokus o vraždu.

"Asi tě představím Alfredovi. On se jen tak ničeho nebojí."

"Já ale nechci, aby mě nějaký kluk očumoval."

"On není kluk. On je životní zkušenost." Ana neměla sebemenší tušení, co to znamená.

Neptala se.

Měla se zeptat.

xx

"Proč máš vlasy?" byla první věc, kterou Alfred utrousil. Haně se ulevilo, že nehalucinuje.

"Já nevím, ale že je to bláznivý?" Hana zářila nadšením. Dělala čest svému jménu.

"Trošku," i Alfred se tvářil překvapivě nadšeněji, než Ana očekávala.

"Mám vlasy, protože mi tam vyrostly," odpověděla ne tak nadšeně.

"Seš si jistá, že to není paruka? Omlouvám se, ale můžu si šáhnout? Zajímala by mě hustota. A páni, máš ty vlastně ještě nějaký orgány? S tím tričkem je to těžko poznat, ale chtít ho po tobě vyhrnout nebudu, to se neboj. Můžu si pohladit tu kost na levé ruce?"

Jo, tohle je ta nejhorší životní zkušenost. Nechat si osahávat kosti nějakým magorem.

Ana chytila Hanu za ruku, jak nejpevněji dokázala a odtáhla ji stranou. "Jsou všichni tví kamarádi takoví? Prosím, řekni mi, že ne!"

"Ne."

"To mi jen říkáš, protože mě chceš utěšit."

"Ne, zbytek nevěří na duchy a u horrorů brečí jako malí poserové. Převážně Saul. Specificky Saul, ale…"

"Super, takže mohla bys mě ukázat těm nevěřícím Tomášům, ať už to máme z krku?" Nevěděla, kdo nebo co je nevěřící Tomáš, ale nezáleželo jí na tom. Nikdy si nepřála být víc mrtvá, tedy mrtvější, než teďka.

"Hm, tak jo."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.